2022 5.února Emil hledá domov Ahoj, jsem velký a udatný Kapitán Morgen! A jsem dobrej!

Ahoj, jsem velký a udatný Kapitán Morgen! Ale teta z útulku mi spíš říká „ty mazlivej Emile“…:-/         Až donedávna jsem šéfoval velké kočičí tlupě ve vnitrobloku na Letné. Měl jsem kolem sebe hromadu koček a koťat a celý svět mi ležel u nohou – jsem totiž fakt dobrej, já vim. Akorát mě pak začala dost bolet hlava. Potom i uši, nakonec i oko a blbě se mi chodilo. Nicméně jsem to přisuzoval věku a taky tý strašný zimě. Ve vnitrobloku máme jen beton a střechy, což je na běhání úplná pecka, ale tlapky to fakt nezahřeje. Bolesti byly horší a horší. Začal jsem být nerudnej a jediný, co mě dokázalo trochu pomoct na tu strašnou bolest zapomenout bylo jídlo.                                                                                     A pak spadla klec. Doslova. Nějaká ženská mě odvezla k týpkovi v bílým plášti, kterej mě hned uspal. Prý kvůli kastraci. Ble. Když jsem se vzbudil, tak jsem měl oholenou hlavu, na ní jizvu a ti dva na mě smutně koukali a pořád mleli něco o velkém nádoru v hlavě, který lezl skrz ucho ven, tlačil mi na oko a na centrum pohybu. A aby toho nebylo málo, tak pod nádorem byla cysta. No ten týpek v bílým plášti to vyndal a čekal, jestli to dám, nebo ne. Dal jsem to – jsem totiž fakt dobrej, já vim.                    A i když mi ta ženská cestou na veterinu slibovala, že hned druhý den budu zpátky ve vnitrobloku, tak smůla. Veterinář řekl, že musím být v klidu, teple a musíme počkat, až se mi hlava a uši zahojí. Tak jsem skončil v nějaký „dočasný péči“ či co. Sice jsem byl ze začátku dost skeptickej, v životě jsem nebyl uvnitř v domě, natož v bytě. Ale teda řeknu vám, je to boží!!! Pořád mám plnou misku! Taky mě teta hladí a drbe a to se mi dooost zamlouvá…😊 Jo a řeknu vám, taková ta věc, co hřeje (myslím, že jí říkají radiátor), tak za to by měl někdo dostat nobelovu! Jsem z toho úplně hotovej. A taky mě dost baví gauče a polštáře. Bych si nikdy netipl, jak je ten život v bytě pohodlnej. Jo a představte si, mám vlastní záchod s kočičím pískem! Žádný beton…                                                                                            Tak Vám nevím, jestli se chci ještě vůbec do toho vnitrobloku vracet. Jako měl jsem to tam rád, o tom žádná. Ale ta plná miska, teplo, pelíšek a drbání. Nějak mě to chytlo a ven se mi vůbec nechce. Ani na balkon nelezu. Jenže dočasku mám na dva týdny a pak musím do útulku nebo zpátky do vnitrobloku. Teta slibuje, že za dva týdny už budu zdravej a i ty moje hnusný uši budou zase krásný. A taky mi slibuje, že se objeví někdo, kdo mě bude mít rád a vezme si mě domů na mazlení. Tak v to moc doufám. Jsem totiž fakt dobrej, já vim.                                                                                                                                                      Váš Emil.